O knižke

Úryvky

Doslov

Recenzia

Keï som zaèal vybera úryvky z knižky, aby ste o nej mohli ma lepšiu predstavu, musel som èeli túžbe da ju na web celú - ostavec po odstavci :-). Nakoniec som povyberal z každej kapitoly prvej èasti knižky aspoò nieèo, snáï vám to ukáže v skratke tento neuverite¾ný, ale pravdivý príbeh.

Jeho malé ruèièky jemnì drží talíøek, oèi zkoumají hladký obvod. Ústa se mu spokojenì stáèí. Pøedstavení zaèíná. Toto je jeho chvíle, stejnì jako byla ta poslední a každá pøed ní. Toto je zaèátek jeho vstoupení do samoty, která se stala jeho svìtem. Pomalu umístil mistrovským tahem okraj talíøku na podlahu, uvelebil se do pohodlné a vyvážené polohy a velice zkušenì pohnul zápìstím. Talíøek se zaèal toèit s úchvatnou dokonalostí. Rotoval, jako by byl uveden do pohybu nìjakým komplikovaným strojem. A také byl!

To není izolovaný èin, ani pouhý prvek dìtské fantazie. Je to vìdomá a vysoce kvalifikovaná èinnost provedená malým klukem, pro skvìlé a èekající publikum – pro sebe sama.

Jak se talíøek hbitì a hypnoticky toèí na hranì, malý kluk se nad nìj naklání a oèima hltá jeho pohyb. Vzdává èest sám sobì, vzdává èest talíøku. Chlapcovo tìlíèko na moment prozradí stìží znatelný pohyb podobný pohybu talíøku. Na chvíli se dítì a jeho rotující dílo stávají jedním. Oèi se mu tøpytí. Hraje si na høišti – on je tím høištìm. Plný síly, plný života.

Raun Kahlil – mladý muž na pomezí dvou svìtù, toho „svého“ a „našeho“.

Kdysi, pøed tímto okamžikem, jsme vždycky žasli nad Raunem, naším nápadnì osobitým dítìtem. Nìkdy jsme o nìm mluvili jako o „myslí obdaøeném“. Vždycky se zdálo, že je vysoko nade všemi, pln vìèného štìstí. Vysoce vyvinutý. Jenom zøídka kdy plakal nebo vydával zvuky nespokojenosti. Témìø ve všech smìrech naznaèovaly jeho spokojenost a samota hluboký vnitøní klid. Byl sedmnáctimìsíèním Buddhou, který rozjímal v jiné dimenzi.

Malý kluk, zmítaný v proudìní svého vlastního systému. Uvìznìný v ulitì za neviditelnou, ale jak se zdá, neproniknutelnou zdí. Brzy bude oznaèen nìjakou nálepkou. Tragédie. Nedosažitelný. Zvláštní. Statisticky bude spadat do kategorie vyhrazené pro všechny ty, na které shlížíme, jako na beznadìjné... nepøístupné... nezvratné. Kladli jsme si tuto otázku: Dovedeme políbit zemi, kterou jiní oznaèují jako prokletou?

Klíè k tomu, co bychom se mohli rozhodnout dìlat s Raunem, bude založen na našich názorech. Porozumìt síle mínìní a zpracovat krásu toho vìdomí, bude pomáhat naší pohodì a ochotì vidìt našeho syna jasnì, dùvìøovat našim rozhodnutím a uskuteèòovat to, co chceme.

Tyèily se pøede mnou otevøené dveøe, lákající mì svým kouzlem. Našel jsem víc, než jen nástroj nebo techniku, která by mi pomohla k vyøešení vlastních problémù. Tento pøístup byl filozofický - ale ne pouze filozofie, terapeutický - ale ne jenom terapie, vzdìlávací - ale ne jenom vzdìlávání . Tento pøístup mi umožnil odhodit soudy, abych vidìl, a osvobodil mì od chtìní, abych dostal.

Vždy a opìt mùžeme pøetvoøit sami sebe, jestliže chceme. Jsme plnì vybaveni, abychom udìlali to, co mnozí filozofové, uèitelé a terapeuti oznaèují za nemožné.

Jak jiný a originální pohled! Ne jenom dynamické, pøekrásné a spontánní zkoumání sebeznièujících postojù a ochromujících pøesvìdèení. Nový zaèátek! Nemusel jsem dál akceptovat polovièatá øešení. Vìdìl jsem, že si mohu zvolit, mohu vìøit nebo nevìøit èemukoli jsem chtìl – že já sám jsem návrháø a koneèný interpret.

Na rozdíl od jiných disciplin (freudismus, gestalt terapie, behaviorismus, primární terapie a další), nebyl proces volby bolestným hledáním, pøi kterém jenom terapeut nebo uèitel zná zaruèenì správnou odpovìï. Ani léèba, ani zázrak - tento proces zachovával nekoneènou úctu pøed studentem nebo klientem. Nemuseli jsme dál èekat ve tøídì nebo v ordinaci, aby nám nìkdo jiný podal zprávu – øekl nám nìco o nás a dìlal úsudky. Vìdìl jsem, že to bude radostné dobrodružství do mého nitra - odhalit, objevit a pøetvoøit. V tomto procesu jsme se stali odborníky na svou vlastní dynamiku.

Vìdìli jsme, že si mùžeme znovu vybrat svá stará pøesvìdèení, názory nebo vytvoøit nová pøesvìdèení, nové názory. Jaká emancipace! Naše nitro se stalo dostupným a pøátelským. Našel jsem nové zpùsoby, jak být sám se sebou.

Žádné podmínky. Žádná oèekávání. Žádné soudy. Tenhle postoj bude provázet všechny naše èiny a jednání s Raunem. Budeme se ustaviènì zasvìcovat této vizi akceptace a uznání. Rozhodli jsme se, že budeme naprosto spokojeni s jeho „ismy“ (jeho ritualistickými zpùsoby chování – kolébáním se, toèením, tøepetáním prsty a podobnì). Ve skuteènosti, jako výsledek našich poèáteèních pozorování, jsme cítili, že možná používá své „ismy“, aby mu množství podnìtù, které jsou pro nìj složité, zvláštní a matoucí, dávalo nìjaký smysl. Možná znamenaly zdravou cestu vypoøádání se s jeho svìtem a nikdy je nezamýšlel jako komentáø smìrem k nám nebo svému prostøedí. Dokonce i jeho nepøimìøené žvýkání a slintání, hodiny, které strávil pozorováním svých prstù, jeho chorobná touha po stejnosti – tøeba to všechno byly jenom adaptivní procesy, které si jeho poškozený systém vytvoøil ve snaze zpracovat a strávit nepøedvídatelný svìt.

Nejprve ho musíme dùkladnì poznat. Rozhodli jsme se vést takøka maratónská pozorovací sezení. Samahria a já jsme strávili s Raunem nekoneèné hodiny, sedìli jsme s ním, pozorovali jej, a zapisovali jsme si detailní poznámky, které jsme probírali na konci dne. Ráno jsme jej peèlivì pozorovali, jak sedí na kuchyòském stole, pøièemž se tancující svìtlo z obrázkù na oknì odráželo od jeho kývající se postavy.

...

Zavedli jsme velice propracovanou strukturu imitace, která se rozšíøila i na momenty, kdy jsme jej cílenì nepozorovali. Když Raun hodiny a hodiny toèil talíøky, Samahria a já a kdokoli jiný byl v domì, jsme shromáždili všechny talíøe a misky a toèili jsme je vedle nìj. Nìkdy až sedm nás toèilo spolu s ním, mìníce tak jeho „ismy“ na akceptovatelnou, radostnou, až spoleèenskou událost. Byl to náš zpùsob jak být s ním, jak mu dát najevo, že je úplnì v poøádku, že ho máme rádi, že o nìj máme zájem a že ho pøijímáme, a už je kdekoli.

...

Každé jitro, když stál ve své postýlce a upøenì hledìl na svùj odraz v okenní tabulce, jeho oèi jiskøily v nemìnné pozici. Vánek nìžnì projel jeho kudrnatými vlásky a svým chladem mu osvìžil tváøe. Zdál se být jako z jiného svìta, návštìvník z jiné galaxie nebo jiného doby. Když mu Samahria vymìòovala plenku a myla tváø, pasivnì akceptoval tohle vyrušení, nakrátko se na ni podíval a pak se vrátil do svého soukromého vesmíru. Je jeho mozek poškozen nebo požehnán? Teï byl èas zaèít s ním pracovat, jestliže jsme se chtìli dostat až k nìmu, do jeho nitra, milovat jej, dotknout se jej smysluplným a trvalým zpùsobem.

Když sedìl na stole nebo na dlaždicích, když se kýval na kobereèku nebo se toèil na betonové cestì – byli jsme s ním – vždy úèastni a pozorující. Od èasného jitra do pozdního veèera jsme zùstávali s ním, dokud nešel spát. Vynechávali jsme jídla nebo jsme jedli u nìj na zemi. Každou vteøinu jsme pokládali za dùležitou, píšíc si poznámky a zaznamenávajíc otázky pro naše noèní diskuze. Hodiny pøešly do dní. Dny pøešly do týdnù. Pokusili jsme se poznat jej, jako bychom byli uvnitø v nìm. Zjistili jsme, že naše láska se zvìtšuje s každým prošlým týdnem - rostli jsme - nekoneènì uctivìjší k jeho osobitosti, respektujíce pøi tom všem snažení chlapcovu dùstojnost.

Rozhodli jsme se vytváøet kontakt v prostøedí oproštìném od rozptylování. Samahria a já jsme rozhodli, že optimální místnost na to je koupelna, tam jsme mohli omezit rušení zvukovým nebo vizuálním bombardováním. Stìny s jednobarevnými obkládaèkami nemìly žádné obrazy ani okna. Dlaždice vytváøely jednoduchou mozaiku. Až na umyvadlo, záchod a vanu byla místnost pomìrnì prázdná. Podlahová plocha mezi vanou a záchodem, pøibližnì metr dvacet na témìø 2 metry, bude místem, kde zaèneme. I když jsem pomáhal s prací s Raunem, když jsem byl doma po veèerech a po víkendech, Samahria v zásadì sama strukturovala a vykonávala sezení. Role, kterou hrála v mé vlastní práci, tvoøíc nápady a pøístupy, bude muset být omezena. Ve skuteènosti to byl zázrak jejího nadšení, její živosti a jejího optimismu, co pohánìlo a prostupovalo celý program pro našeho syna.

Ty první dny pøedstavovaly zaèátek velice dùvìrného lidského experimentu. Samahria hodiny tiše sedìla s Raunem. Spolu, pøesto oddìleni. Raun zíral na své boty, pak pøesunul zrak na své dlanì a nakonec upøel pohled na svìtlo na stropì. Samahria pozorovala, pak se pøipojila k jeho pohybùm, hledajíc smysl, doufajíc v nìjaké znamení, které ozøejmí, zda si je vìdom její pøítomnosti, a zda chce v matèinì blízkosti setrvat. Jeho pozorné oèi se zdály být jako zrcadla, která vše odrážela zpìt, místo aby vstøebávala nebo posílala informace. Jeho strnulé tváøe neprozrazovaly žádné emoce, vykazujíce pouze lhostejný klid duchovní meditace. Obèas se jeho útlé prstíky bezúèelnì pohnuly ve vzduchu jako by nesouvisely se zbytkem jeho tìla. Okouzlujícím a do sebe uzavøeným zpùsobem, kterým se projevoval, vytváøel impozantní, bázeò budící bytost, sobìstaènou ve vesmíru jím samým vytvoøeném.

Samahria pozorovala, jak zvedl talíøek a jak jej držel velice peèlivì na hranì. S velikou precizností otoèil svou drobnou rukou a poslal rotující pøedmìt pøes místnost. Další talíøek, pak další. Zvedal se pouze, aby si vzal zpìt talíøky, které dokonèily svou cestu. Znovu si sedl, opakuje stejné vzorce a raduje se z pohybù, které vytvoøil, plnì pohlcen svou repetitivní èinností. Nakonec se zastavil. Zahledìl se na stìny, pak na strop. Zùstal pohledem fixován na zapuštìná svìtla. Nekoneèný pohled. Svítící lampa vytvoøila svìtelný kruh kolem. Jeho nehybnost mìla sílu pyramid – vìèná, bázeò budící a tajemná. Zrcadlíc jeho jednání se i Samahria dívala pøímo do svìtla. Po nìkolika minutách jí oèi zaèaly slzet a ostré èáry, kde se zdi setkávaly se stropem, se jí rozmazaly. Ale setrvala v tomhle soubìžném postoji, hledajíc smysl v tomhle bezbarvém rozjímání.

...

Hodiny pøešly do dní. Naprostou vìtšinu èasu se Raun choval jako by nevìdìl, že tam Samahria je. A pøece nìkde hluboko uvnitø vìdìla, že o ní ví, že si je s každou spoleènì prožitou chvilkou stále víc a víc vìdom její pøítomnosti.

Jedenáctý den po spoleèném toèení pøedmìtù po dobu více než plných dvou hodin, zpozorovala Samahria jedeno lhostejné boèní mrknutí na ni. Ocenila a jemnì povzbudila jeho krok. Tu noc jsme oslavovali tenhle první Raunem iniciovaný pohled, jako by to byl dar z nebes. Od té doby zaèal být Raun v koupelnì dobrodružnìjší. Teï, když vstoupil, tiše chodil dokola, tu a tam zkoumaje zdi a pøedmìty. Pak se položil na podlahu a zíral do svìtla. Samahria se rozhodla zavést více stimulace, hodnotíc jej jako pøipraveného a pøijímajícího, i když pøijímajícího pouze pasivnì.

...

Napodobování jeho èinností pøinášelo skuteèné ovoce. Jak náruživì jsme se vtahovali do jeho ritualizovaných her, tak nás stále více a více pozoroval. Kromì toho trávil každý den celkovì ménì èasu ponoøen do svých „ismù“. Bylo zcela zøejmé, že když jsme se s ním kolébali, toèili s ním talíøky, tøepetali prsty, projevoval Raun uvìdomìní si našeho paralelního zapojení. A pomocí tohoto uvìdomìní a zapojení byl s námi pøítomen nìkdy dvì až tøi minuty. Uznávali jsme, že se na nás kouká stranou svých oèí, ne pøímo (boèní pohled), nicménì jsme vìøili ve význam každého drobného krùèku, který udìlal smìrem k nám.

...

První mìsíc rychle pøešel. Definitivnì jsme se, zásluhou našemu programu, v mnoha oblastech probourali k Raunovi, aèkoli pokrok byl ještì v plenkách. Raun mìl teï už vybudovaný urèitý oèní kontakt, krátce akceptoval doteky a mìl jistý zájem o hry, puzzle a hudbu. Jeho úèast ve svìtì lidí - i když rostoucí - byla poøád minimální. Vìdìli jsme, že musíme prohloubit náš kontakt s ním.

Jednou ráno, když byli v kuchyni, pøišel Raun k lednici a zaèal breèet. Samahria se ho zeptala, jestli chce džus. Zaèal plakat ještì víc, jazykem tìla vyjádøuje nezvyklou naléhavost. Slzy se rozkutálely po Samahriiných tváøích. Vìdìla, že její syn se úplnì poprvé protlaèil skrz nìjakou neviditelnou bariéru a naznaèoval, že nìco chce. Spíš než by jej uèila sociálnì akceptovatelnìjšímu zpùsobu komunikace, vyskoèila a okamžitì mu podala džus. Když ho vdìènì pil, energicky mu tleskala, pak propukla v orgie chválení. Slzy jí poøád padaly – slzy štìstí. Dítì pije džus, o který si samo požádalo, a jeho máma v tom vidí zázrak!

Uprostøed prezentace pro klienta v úøadì mi Samahria zavolala.

„On to dokázal, Bearsi! Poprvé mì dnes požádal. Dneska – dneska to dokázal. O džus – pomeranèový džus."

Slzy naplnily mé vlastní oèi, když jsem ji slyšel breèet. „To je dobøe,“ konejšil jsem ji. „Ne, to není dobøe – to je fantastické. Opravdu! To je vìtší, než se dá øíct slovy.“

a její vzlyky pøešly do smíchu. „Nevím ani, co teï dìlám,“ øekla. „Cítím se absolutnì bezvadnì. Myslím, že jsem nikdy netušila ani si nepøedstavovala, že dneska udìlá tak veliký krok – nebo kdykoli.“

„Chceš abych pøijel domù?"

„Ano, jistì, vlastnì ne! Bearsi, vìdìla jsem, že to budeš chtít vìdìt.“

Když jsem položil sluchátko a podíval se na fotografie zobrazené na zdi, moji spolupracovníci a klienti na mne zírali. Náhle jsem si uvìdomil, že mi po tváøích stékají slzy. Usmál jsem se. „Nu, vidíte,“ sdìlil jsem jim, „mùj syn právì požádal o pomeranèový džus. A v naší rodinì to je veliká vìc – moc veliká vìc.“

Intervaly mezi období, kdy se zdál být vzdálenìjší, odmìøený a sebestimulující, se staly zjevnì plodnìjšími. Poøád víc byl ochotný být interaktivní. Jednou v parku pøistoupil k nìkolika dìtem hrajícím si v písku. Když mu nabídly lopatku, upaloval pryè. Ale pak, z dálky, je dùkladnì pozoroval. Možná že poprvé tyto náhodné, nepøedvídatelné události kolem nìj zaèaly mít pro nìj smysl. O nìkolik minut pozdìji se Raun otoèil a podíval se pøímo na kluka stojícího u houpaèky. Usmál se na nìj a pak, bez jakéhokoli varování, pøišel pøímo k nìmu a objal ho, pøièemž si jemnì položil líce k tváøi toho kluka. Chlapec se polekal a zaèal plakat. Náš syn okamžitì ucouvl, zmaten a znepokojen. Napodobil svého malého pøítele – svraštil tváø, jako by byl také nešastný. Po nìkolika minutách, když ten druhý kluk pøestal vzlykat, Raun pøešel opatrnì k nìmu a pohladil mu ruku. Jeho nový kamarád se pøekvapenì na Rauna podíval a pak se usmál. Tímto aktem spojení, tímto sdíleným zalíbením, dala o sobì vìdìt velice choulostivá a køehká lidská bytost uvnitø.

V tento den zaèalo v Raunových oèích vycházet slunce.

Raun byl jako symfonie bez not, jako píseò beze slov. Vìdìli jsme, že rozhodující pro nìj bude rozvoj jazyka. Vždy zvuky a slova, která symbolizují lidi a èinnosti, nám umožòují pamatovat si a pøemýšlet o událostech v našem životì. Jestliže Raun nenajde zpùsob, jak smysluplnì využít symboly, bude vždycky pøipoután na „teï“ svých zkušeností. Jazyk nám umožòuje nejen komunikovat s jinými, umožòuje nám pøedevším vytvoøit si sadu mentálních poznámek, ze kterých mùžeme získávat smysl a tvoøit myšlenky. Bez takové sady poznámek bude Raunùv rozhled limitován, jako by mìl místnost naplnìnu tisíci a tisíci šanony, ale postrádal by jejich oznaèení a rejstøíkový systém, který by mu umožnil vyhledávat informace. V takové místnosti by nalezení konkrétního fasciklu bylo obtížné, ne-li nemožné. Stejným zpùsobem, postrádaje jazyk, prostøednictvím nìhož se upamatováváme a zužitkováváme konkrétní informace, mùže být pro Rauna obtížné, nebo nemožné získat informace ze své mysli, i když obsahuje miliony a miliony pamìových bunìk.

...

Další krok: zmìnit jeho pláè v používání slov. Pláè se stal jeho hlavním jazykem, ale zvuky pláèe jsou pøíliš nekonkrétní a nejasné, aby sloužily jako mluva. Naše nová strategie: když Raun breèel, byli jsme pozorní, ale konali jsme jaksi popletenì. Pøemýšleli jsme o tom, co chce, ale úmyslnì jsme se míjeli cílem. Tváøili jsme se zmatenì, takže se necítil, jako bychom ho chtìli pøipravit o to, co chtìl. Když plakal pøed lednicí nebo kòoural pøed zavøenými dveømi, vyjmenovávali jsme jména všech vìcí v dohledu, co by mohl chtít. I když jsme uhodli jeho touhu pøedem, neøíkali jsme ji, dokud jsme døíve nevyèerpali seznam jiných dohadù. Když jsme vyjádøili co chtìl, rychle zareagoval a pøestal plakat. Pak jsme posilovali toto chování opakovaným vyslovováním jména pøedmìtu v otázce a blahopøáním k tomuto úspìchu. Tato hrubá metoda mu pomáhala alespoò k nìjaké komunikaci a my jsme byli vdìèni za tento pokrok. Avšak když mohl Raun vidìt, že použití vysloveného slova je ještì efektivnìjší, mohl si je vybrat. Hrajme hloupé, shodli jsme se, ale buïme vstøícní – buïme milující.

Raun stál u umyvadla. Samahria na nìj mluvila. Ukázala mu lžíci, pak vidlièku, pak houbu a nakonec prázdnou sklenièku. Raun pokaždé zareagoval intenzivnìjším pláèem. Nakonec naplnila sklenièku vodou a podala mu ji. Když se utišil, Samahria øekla: „Voda, Raune. Tady je ‘vo‘. Øekni ‘vo‘, Raune. Tady ji máš, ‘vo‘.”

Raun ji hodil do sebe. Pozdìji toho dne se vrátil na to samé místo a zaèal proceduru od zaèátku. Samahria zahrála svùj obvyklý zmatek. Raun vytrval. Intenzita jeho pláèe se stupòovala. Samahria poklekla vedle svého syna, milujíc jej, láskyplnì pozorovala, jak kroutí tváø a tlaèí si prsty na rty.

„Co bys chtìl, Raune? Pojï, zlato, øekni mi. Co chceš?“

Náhle ucukl oèima jako by využíval veškerou sílu v sobì, Raun vystøelil slovo svými vokálními akordy a naplnil místnost jasným a silným hlasem. Kluk, o kterém experti øekli, že nebude nikdy smysluplnì mluvit, zaøval: „VO“.

Samahria vyskoèila na nohy, naplnila sklenièku vodou, a rychle mu ji podala. Dlanì se jí tøásly, když øíkala „Ano, Raune. Vo. Tys to dokázal. Vo, Raune. Vo! Vo! Ty jsi tak hodný chlapec."

Ohromený mladý muž – i on se zdál být pøekvapen. Když rychle vysrkl vodu, podíval se na svou mámu svýma ohromnýma hnìdýma oèima. Samahria mu jemnì pohladila vlásky, žasnouc nad tímto významným úspìchem.

Doma se bìhem dalších tøí dnù zdál být otrávený. Jeho zpùsoby chování se zdály být o nìco dìtštìjší. Malé pokroky, které se dìly každý den, zjevnì ustaly. Pøešlapoval na místì a èekal na svùj èas.

Zareagovali jsme opìt uvolnìním formálnosti našeho programu – vymìníce hodiny jeho pracovních sezení za náhodnìjší, nestrukturovanou hru. Také jsme zaznamenali ztrátu radosti a hravosti, které projevoval v hrách s fyzickým kontaktem. Víc a víc si volil samotu. Raun se od nás vzdaloval. Každý vnímal jeho odtažení. Nìco se zmìnilo. Uhasínání jiskry. Ztráta motivace. Nová stagnace. A co bylo nejpodstatnìjší, zjevný posun pryè od lidí – pryè od nás.

...

Samotáøství našeho syna rostlo ještì dál, jako by nìjaká rozšiøující se rakovina hrozila potlaèit Rauna a všechno, èeho jsme dosáhli. „Ismy“ se znovu objevily se zvýšenou intenzitou: víc se houpal, toèil a víc zíral, èasto se vyhýbal fyzickému kontaktu a odtahoval se, když jsme se jej dotkli. Raunùv pláè se prodlužoval, prostupoval témìø každou hodinou, kdy byl vzhùru. Museli jsme zanechat mnoha her a dùmyslnìjších interaktivních cvièení, která jsme s ním vyvinuli. A pak horská dráha vešla do další neèekané zatáèky. V sobotu ráno vyndala Samahria Rauna z jeho postýlky, pozorujíc jeho pokraèující odmìøenost a uzavøené chování. Vedla ho do kuchynì, pak odešla pøivést další dìti. Z ložnice jsem slyšel, jak se víèko od kovové plechovky toèí po podlaze. Raun opìt toèil. Pokraèovalo to bez ustání. Ten zvuk mì úplnì pøimrazil. Èekal jsem. Nakonec jsem se uprostøed holení a pøistøihování brady rozhodl pøerušit tuto èinnost, abych vidìl, jestli bych se mohl k Raunovi pøipojit nebo ho zaujmout nìèím jiným. Myslel jsem si, že je v kuchyni možná sám.

Když jsem vstoupil do kuchynì, Samahria bez hnutí stála u jednoho z kredencù, zírajíc skelným pohledem na kluka uprostøed místnosti. Bryn a Thea tiše koukaly ze svých míst u stolu, cítíce stísnìnost ve vzduchu. Raun se zdál být extrémnì zamìstnaný a úèastný; pokaždé když uvedl víèko do pohybu, postavil se na špièky, nahnul se nad rotující pøedmìt a natáhl ruce podivnì trhavým a nepravidelným pohybem. Síla jeho zamìøení odzbrojila každého. Zdál se být ještì silnìji autistický a nedostupnìjší, než kdy byl. Hodiny se nejenom posunuly zpátky na zaèátek. Pøed našima váhavýma oèima se odehrávalo nìco hlubšího a ještì víc matoucího.

...

Co dìlat? Jít zpátky, zpátky na úplný zaèátek. Nabízet jídlo. S láskou. Jemnì. Sedìt s ním. Imitovat jej. Schvalovat jej a jeho aktivity.

Opravdu jsme nemohli nic vìdìt s jistotou. Mohli jsme jen milovat našeho syna a jít dál. Pøes to všechno jsme vìdìli, že toto je èas jen pro Rauna, aby byl sám, aby se tøeba vrátil k tomu, co bylo døívìjším zpùsobem jeho existence.

...

Program se vrátil do úplnì první fáze. Usilovali jsme o intenzivní sdìlení našeho souhlasu a lásky, pokoušejíce se Rauna opìt motivovat a nastartovat jeho chtìní. Každé ráno a odpoledne byly jako opakování posledního léta.

Víc než týden jsme zrcadlili Rauna a všechny jeho sebestimulující rituály. Zvuk rotujících talíøkù znìl naším domem s vracející se dùvìrností. Bryn a Thea se spojily s Raunem v jeho houpání. Nancy a Maire s velikou zruèností a nadšením napodobovaly svého žáka tøepetáním prstù pøed tváøí. Samahria sedìla se svým synem zas jednou na podlaze koupelny a pøipojovala se k nìmu, když zíral do svìtel na stropì. Když jsem vstoupil do Raunova kroutícího se svìta a toèil se v kruzích vedle nìj, pocítil jsem hlubokou úlevu – jako by smysl života a lásky nebyl o tom, co dìláme, ale absolutnì jen v tom, jak to dìláme. V tìchto chvílích jsem si nedovedl pøedstavit nic smysluplnìjšího a víc milujícího, než toèení a houpání.

...

Devátý den od Raunova odtažení. Èasné ráno. Samahria pøišla k postýlce, aby jej vzala k snídani. Když vstoupila do místnosti, pobrukával si. Když se objevila vedle jeho postele, podíval se pøímo na ni. Po zakoušení absolutnì žádného oèního kontaktu víc než týden byla radostí bez sebe. Dotkla se jeho tváøe dlaní a on se neodtáhl. Jemnì mu položila rty na otevøenou dlaò a políbila ji. Chòapl po jejím nose. Samahria se zaèala smát a lechtat ho, naèež se zaèal hihòat. Náhle Samahriin smích pøešel do hlasitých a prudkých vzlykù.

Slyšel jsem ji z pokojíku. Ty zvuky mì polekaly. Vyskoèil jsem z køesla a letìl nahoru po schodech. Bojoval jsem, abych si nepøedstavoval, jaká noèní mùra mohla zpùsobit Samahriin pláè. Když jsem vstoupil do místnosti, vidìl jsem ji, jak drží Rauna v náruèí a pochoduje tam a zpátky po místnosti. Dotýkala se jeho vlasù a tøela mu záda. Zdál se být neuvìøitelnì pozorný. Pozoroval jsem ho, zaèal imitovat její smutnou tváø. Instinktivnì jsem uhodl, co se stalo. Raun pøišel zpátky k nám. Náš mladý muž se vrátil ze své somraèné zemì mezi dvìma svìty.

Pøinesli jsme ho do naší ložnice. Mìl velice veselou náladu. Jakmile jsem se posadil na postel, pøišel ke mnì, hledaje mé dlanì. Usmál jsem se na nìj a pomohl mu nahoru, a pak jsem ho vyhodil do vzduchu. Zaèal se smát a øekl „víc, víc“.

Když se Samahria dotkla svých vlasù a zeptala se, co to je, odpovìdìl „vlasy“.

a když jeden z našich psù vtrhl do dveøí, oznámil „Sacha“.

Ještì nikdy sám nepoužil tato slova. Ano, slyšel je èasto. Opakoval je na podnìty, ale nikdy nebyl jejich pùvodce, první mluvèí. V kuchyni Raun požádal o vodu, zøetelnì øka „voda“, ne pouze „vo“.

a pak, když vypil obsah sklenièky, èistì øekl „víc“.

...

Bylo to jako by se neumìl krotit, neumìl se zadržet od pojmenovávání toho všeho, co zná. Neomezil se na pìt slov, která se už nauèil øíkat bìhem pøedešlých mìsícù. Teï reagoval verbálnì na všechna slova, která jsme mu bìhem posledních pìti mìsícù peèlivì a opakovanì prezentovali. Na konci tohoto týdne jsme si se Samahrií sedli a zaznamenali každé sùvko, které øekl. Seznam byl velkolepý. Raunùv aktivní slovník se rozšíøil v tomto jednom týdnu z pouhých sedmi slov na neuvìøitelných sedmdesát pìt.

Rozhodli jsme se pro další vývojový test v tom samém diagnostickém zaøízení, kde vidìli našeho syna pøed ètyømi mìsíci, když mu bylo dvacet mìsícù. Vrátili jsme se do stejné recepèní haly a zdravili nìkteré stejné doktory.

Ve vestibulu byl Raun èilý, výøeèný a interaktivní. Když jsme èekali na schùzku, jedna èlenka personálu, která pomáhala pøi testování Rauna bìhem pøedcházející prohlídky, nás pøišla pøivítat. Když vidìla Rauna, byla zjevnì pøekvapená. Brada jí poklesla. Raun chodil køížem krážem po místnosti, pohybuje se od pohovky ke køeslu a k lampì a pojmenovával každý pøedmìt, kterého se dotkl.

„Tomu nemohu uvìøit!“ zvolala ta žena. „Nemohu uvìøit, že tohle je to samé dítì, které jsme vidìli pøed ètyømi mìsíci. Nikdy bych nevìøila, že to je možné. Och, to je prostì úžasné!"

Vedla nás zpìt dlouhými temnými chodbami. Bledì zelené zdi nás obklopovaly jako v nìjaké tajemné ulitì. Pøíležitostnì tuto jednotvárnost pøerušila okna, poskytující zahlédnutí sluneèního svitu a stromù. Raun bìžel pøed námi, témìø jako by pøedvídal toto setkání a vyšetøení a chtìl se tam dostat co nejdøív. Další èlenové diagnostického týmu, všichni, se kterými jsme se setkali pøi pøedešlém vývojovém výzkumu, nás pøivítali v testovací místnosti. Raun se na každého podíval, pak øekl „ahoj“ pøímo jednomu z doktorù, který ho oslovil. Doktoøi a jejich spoleèníci se na sebe se zjevným pøekvapením podívali. Jejich oèekávání neodpovídala tomu, co teï pozorovali. Vyjádøili své vzrušení a svùj zmatek. Je to to samé dítì?

Extrémnì aktivní, ale úplnì pod kontrolou, pokraèoval Raun ve svém pozoruhodném projevování vnímavosti a množství vìdomostí, které nabyl. Všechno to udìlal bez žádání a bez odmìny. Pøešel k pohovce a lehce øekl, „Gauè. Gauè. Žlutý gauè.“

Pak udìlal krok k židli, ukázal na ni a øekl, „Židle. Modrá.“

Pak bìhal od jednoho kusu nábytku k druhému, volaje, „Židle. Rudá židle. Modrá. Žlutá židle.“

Náhle se zastavil, jako by zkoumal prostøedí a hledal reakce. Podíval se z tváøe na tváø, pøièemž studoval výrazy lékaøù. Pak ukázal na strop a øekl, „Svìtlo.“

Autoritativnì ukázal na podlahu pod nohama a zakøièel, „Podlaha.“

...

Teï testy a bodování ukázaly dítì, které ve vìku dvaceti ètyø mìsícù funguje v každém smìru na úrovni pøimìøené svému vìku. Dokonce lepší! Ve víc než polovinì testù. Raun fungoval na vìkové úrovni tøicet až tøicetšest mìsícù. Tyto ètyøi mìsíce znamenaly neuvìøitelný a skuteèný vývojový nárùst šestnácti až dvaceti šesti mìsícù. Hluchý, uzavøený a nedosažitelný kluk byl teï výøeèný a zjevnì velice inteligentní.

Doktoøi dali znovu najevo, jak na nì jejich závìry zapùsobily a jak je pøekvapily. Raunovy úspìchy šly daleko za cokoli, èemu kdy byli svìdky ve své pøedchozí profesionální praxi. Oèekávali by, že takový rozvoj je vysoce nepravdìpodobný, ne-li nemožný.

...

Pøešlo dalších šest mìsícù. Pokraèovali sme v programu, pracujíce šastnì s naším synem bìhem každé hodiny, kdy byl vzhùru.

Raun se ve dvou a pùl letech dál vznášel. Projevoval zalíbení, zvìdavost, tvoøivost – a štìstí. Každý den dal zrod novému východu slunce. Raun miloval život a život na oplátku miloval Rauna.

Jeho radost z lidí zùstala veliká, nauèil se mluvit ve vìtách, které dosahovaly až ètrnácti slov. Vytvoøil ve své pøedstavivosti fiktivní postavy a hrál role èlenù naší uèební posádky, imituje jejich hlasy a povahové rysy. Kouzlo hudby se proplétalo aktivitami jeho dne, Raun zkoumal piano opakováním písní, které se nauèil. Pøivlastnil si tento nástroj a kompletnì zkomponoval dvì písnì, s melodií a slovy. Èísla naplnila jeho svìt. Mezi oblíbenými hrami byly sèítání a odeèítání. Raun Kahlil zkoumal abecedu a nauèil se hláskovat víc než padesát slov.

Raunova energie ladila s jeho zjevnou radostí. Jeho zvìdavost, jeho štìstí, jeho moudrost a jeho klid nás všechny dojímaly a posouvaly na místa, kde jsme vždycky chtìli být. Pro všechny z nás se Raun stal branou k tomu, co jsme a co bychom mohli být jeden pro druhého.

Pøemýšlíte nìkdy, proè se vìci dìjí tak, jak se dìjí? Já ano. Obèas se ptám sám sebe, proè se nìjaká událost v mém životì stala, jestli mìla tøeba nìjaký úèel nebo dùvod. Uvìdomil jsem si, že ze svého subjektivního pohledu nemohu nikdy skuteènì vìdìt, proè se urèité události dìjí, nebo zda existuje nìco, co nás pøesahuje, nìjaký „veliký plán pro nás všechny“. Vìøím však, že každá událost nám nabízí novou šanci ke zmìnì nás samých, našich životù - a už je zmìna nepatrná nebo dalekosáhlá. I když nemùžeme vìdìt, jestli je nìjaký veliký kosmický dùvod pro chod svìta, poøád mùžeme dát událostem smysl tím, jak s nimi naložíme.

Když jsem byl diagnostikován jako autista (a také tìžce mentálnì retardovaný, s IQ pod tøicet), mìli moji rodièe velikou pøíležitost pojmout tuto událost jako tragédii. Celý svìt vidìl autismus jako beznadìjný a vybízel mé rodièe, aby na nìj shlíželi tímto zpùsobem. Nìkdy mì napadne, jak blízko jsem byl k tomu, abych prožil „život uvìznìný uvnitø své hlavy“, bez možnosti komunikovat se zbytkem svìta. Mùj autismus mohl být jenom další událostí bez smyslu nebo vysvìtlení.

To, co ho otoèilo na druhou stranu, nebyla øada událostí, ale spíš úplnì odlišná a neslyšená perspektiva: odmítnutím pøijetí starého pohledu na autismus jako hroznou katastrofu pøišli moji rodièe s radikální myšlenkou, že mùj autismus je šance – ve skuteènosti obrovská pøíležitost – pokusit se pøiblížit k dítìti, ztracenému za hrubým, zamlženým oblakem. Byla to šance udìlat nìco významného z nìèeho, na co se obecnì nazíralo jako nespornì smutné a tragické. Tato perspektiva, spojená s vášnivou neoblomností ze strany mých rodièù, mi umožnila podstoupit pùsobivou promìnu, mohl jsem se vynoøit z ulity autismu beze stopy pøedešlého stavu.

...

Mnozí, zvláštì „odborníci“ mohou namítat, že obhajuji „falešnou nadìji“. „Falešná nadìje“? Co si pøedstavujete pod tímto slovním spojením? Jak mùže vùbec nìkdo dát tato dvì slova dohromady? Když pøemýšlím o své úspìšné akademické kariéøe, o svých divokých tenisových utkáních, své lásce k románùm Stephena Kinga, povídkám fantasy a science fiction, které jsem napsal, o svém pøijetí na univerzitu, kterou jsem si vybral, o svých nejlepších pøátelích, své dívce a svém úplném a bouølivém zapojení do života, zdá se mi, že to všechno a každá jedna z tìchto vìcí je produktem „falešné nadìje“. Na nadìji nemùže být nikdy nic špatného. Nikdy! Obhajuji to, abyste vy všichni, a všichni kolem vás, mìli tolik nadìje, kolik jen unesete.

...

Tady jsou nìkteré odpovìdi (a jenom odpovìdi) na otázky, které dostávám nejèastìji:

• Ne, nemohu vystát Beverly Hills 90210.
• Jo, jsem skvìlý øidiè.
• Ve skuteènosti se specializuji na bio-medicínskou etiku. Hm, má kariéra po vysoké? Nemám nejmenší tušení.
• Ne, talíøky toèím jenom bìhem opravdu nudných pøednášek z fyziky.
• Promiò, tento pátek nemám volno.