Keď som začal vyberať úryvky z knižky, aby ste o nej mohli mať lepšiu predstavu, musel som čeliť túžbe dať ju na web celú - ostavec po odstavci :-). Nakoniec som povyberal z každej kapitoly prvej časti knižky aspoň niečo, snáď vám to ukáže v skratke tento neuveriteľný, ale pravdivý príbeh.

Jeho malé ručičky jemně drží talířek, oči zkoumají hladký obvod. Ústa se mu spokojeně stáčí. Představení začíná. Toto je jeho chvíle, stejně jako byla ta poslední a každá před ní. Toto je začátek jeho vstoupení do samoty, která se stala jeho světem. Pomalu umístil mistrovským tahem okraj talířku na podlahu, uvelebil se do pohodlné a vyvážené polohy a velice zkušeně pohnul zápěstím. Talířek se začal točit s úchvatnou dokonalostí. Rotoval, jako by byl uveden do pohybu nějakým komplikovaným strojem. A také byl!

To není izolovaný čin, ani pouhý prvek dětské fantazie. Je to vědomá a vysoce kvalifikovaná činnost provedená malým klukem, pro skvělé a čekající publikum – pro sebe sama.

Jak se talířek hbitě a hypnoticky točí na hraně, malý kluk se nad něj naklání a očima hltá jeho pohyb. Vzdává čest sám sobě, vzdává čest talířku. Chlapcovo tělíčko na moment prozradí stěží znatelný pohyb podobný pohybu talířku. Na chvíli se dítě a jeho rotující dílo stávají jedním. Oči se mu třpytí. Hraje si na hřišti – on je tím hřištěm. Plný síly, plný života.

Raun Kahlil – mladý muž na pomezí dvou světů, toho „svého“ a „našeho“.

Kdysi, před tímto okamžikem, jsme vždycky žasli nad Raunem, naším nápadně osobitým dítětem. Někdy jsme o něm mluvili jako o „myslí obdařeném“. Vždycky se zdálo, že je vysoko nade všemi, pln věčného štěstí. Vysoce vyvinutý. Jenom zřídka kdy plakal nebo vydával zvuky nespokojenosti. Téměř ve všech směrech naznačovaly jeho spokojenost a samota hluboký vnitřní klid. Byl sedmnáctiměsíčním Buddhou, který rozjímal v jiné dimenzi.

Malý kluk, zmítaný v proudění svého vlastního systému. Uvězněný v ulitě za neviditelnou, ale jak se zdá, neproniknutelnou zdí. Brzy bude označen nějakou nálepkou. Tragédie. Nedosažitelný. Zvláštní. Statisticky bude spadat do kategorie vyhrazené pro všechny ty, na které shlížíme, jako na beznadějné... nepřístupné... nezvratné. Kladli jsme si tuto otázku: Dovedeme políbit zemi, kterou jiní označují jako prokletou?

Klíč k tomu, co bychom se mohli rozhodnout dělat s Raunem, bude založen na našich názorech. Porozumět síle mínění a zpracovat krásu toho vědomí, bude pomáhat naší pohodě a ochotě vidět našeho syna jasně, důvěřovat našim rozhodnutím a uskutečňovat to, co chceme.

Tyčily se přede mnou otevřené dveře, lákající mě svým kouzlem. Našel jsem víc, než jen nástroj nebo techniku, která by mi pomohla k vyřešení vlastních problémů. Tento přístup byl filozofický - ale ne pouze filozofie, terapeutický - ale ne jenom terapie, vzdělávací - ale ne jenom vzdělávání . Tento přístup mi umožnil odhodit soudy, abych viděl, a osvobodil mě od chtění, abych dostal.

Vždy a opět můžeme přetvořit sami sebe, jestliže chceme. Jsme plně vybaveni, abychom udělali to, co mnozí filozofové, učitelé a terapeuti označují za nemožné.

Jak jiný a originální pohled! Ne jenom dynamické, překrásné a spontánní zkoumání sebezničujících postojů a ochromujících přesvědčení. Nový začátek! Nemusel jsem dál akceptovat polovičatá řešení. Věděl jsem, že si mohu zvolit, mohu věřit nebo nevěřit čemukoli jsem chtěl – že já sám jsem návrhář a konečný interpret.

Na rozdíl od jiných disciplin (freudismus, gestalt terapie, behaviorismus, primární terapie a další), nebyl proces volby bolestným hledáním, při kterém jenom terapeut nebo učitel zná zaručeně správnou odpověď. Ani léčba, ani zázrak - tento proces zachovával nekonečnou úctu před studentem nebo klientem. Nemuseli jsme dál čekat ve třídě nebo v ordinaci, aby nám někdo jiný podal zprávu – řekl nám něco o nás a dělal úsudky. Věděl jsem, že to bude radostné dobrodružství do mého nitra - odhalit, objevit a přetvořit. V tomto procesu jsme se stali odborníky na svou vlastní dynamiku.

Věděli jsme, že si můžeme znovu vybrat svá stará přesvědčení, názory nebo vytvořit nová přesvědčení, nové názory. Jaká emancipace! Naše nitro se stalo dostupným a přátelským. Našel jsem nové způsoby, jak být sám se sebou.

Žádné podmínky. Žádná očekávání. Žádné soudy. Tenhle postoj bude provázet všechny naše činy a jednání s Raunem. Budeme se ustavičně zasvěcovat této vizi akceptace a uznání. Rozhodli jsme se, že budeme naprosto spokojeni s jeho „ismy“ (jeho ritualistickými způsoby chování – kolébáním se, točením, třepetáním prsty a podobně). Ve skutečnosti, jako výsledek našich počátečních pozorování, jsme cítili, že možná používá své „ismy“, aby mu množství podnětů, které jsou pro něj složité, zvláštní a matoucí, dávalo nějaký smysl. Možná znamenaly zdravou cestu vypořádání se s jeho světem a nikdy je nezamýšlel jako komentář směrem k nám nebo svému prostředí. Dokonce i jeho nepřiměřené žvýkání a slintání, hodiny, které strávil pozorováním svých prstů, jeho chorobná touha po stejnosti – třeba to všechno byly jenom adaptivní procesy, které si jeho poškozený systém vytvořil ve snaze zpracovat a strávit nepředvídatelný svět.

Nejprve ho musíme důkladně poznat. Rozhodli jsme se vést takřka maratónská pozorovací sezení. Samahria a já jsme strávili s Raunem nekonečné hodiny, seděli jsme s ním, pozorovali jej, a zapisovali jsme si detailní poznámky, které jsme probírali na konci dne. Ráno jsme jej pečlivě pozorovali, jak sedí na kuchyňském stole, přičemž se tancující světlo z obrázků na okně odráželo od jeho kývající se postavy.

...

Zavedli jsme velice propracovanou strukturu imitace, která se rozšířila i na momenty, kdy jsme jej cíleně nepozorovali. Když Raun hodiny a hodiny točil talířky, Samahria a já a kdokoli jiný byl v domě, jsme shromáždili všechny talíře a misky a točili jsme je vedle něj. Někdy až sedm nás točilo spolu s ním, měníce tak jeho „ismy“ na akceptovatelnou, radostnou, až společenskou událost. Byl to náš způsob jak být s ním, jak mu dát najevo, že je úplně v pořádku, že ho máme rádi, že o něj máme zájem a že ho přijímáme, ať už je kdekoli.

...

Každé jitro, když stál ve své postýlce a upřeně hleděl na svůj odraz v okenní tabulce, jeho oči jiskřily v neměnné pozici. Vánek něžně projel jeho kudrnatými vlásky a svým chladem mu osvěžil tváře. Zdál se být jako z jiného světa, návštěvník z jiné galaxie nebo jiného doby. Když mu Samahria vyměňovala plenku a myla tvář, pasivně akceptoval tohle vyrušení, nakrátko se na ni podíval a pak se vrátil do svého soukromého vesmíru. Je jeho mozek poškozen nebo požehnán? Teď byl čas začít s ním pracovat, jestliže jsme se chtěli dostat až k němu, do jeho nitra, milovat jej, dotknout se jej smysluplným a trvalým způsobem.

Když seděl na stole nebo na dlaždicích, když se kýval na koberečku nebo se točil na betonové cestě – byli jsme s ním – vždy účastni a pozorující. Od časného jitra do pozdního večera jsme zůstávali s ním, dokud nešel spát. Vynechávali jsme jídla nebo jsme jedli u něj na zemi. Každou vteřinu jsme pokládali za důležitou, píšíc si poznámky a zaznamenávajíc otázky pro naše noční diskuze. Hodiny přešly do dní. Dny přešly do týdnů. Pokusili jsme se poznat jej, jako bychom byli uvnitř v něm. Zjistili jsme, že naše láska se zvětšuje s každým prošlým týdnem - rostli jsme - nekonečně uctivější k jeho osobitosti, respektujíce při tom všem snažení chlapcovu důstojnost.

Rozhodli jsme se vytvářet kontakt v prostředí oproštěném od rozptylování. Samahria a já jsme rozhodli, že optimální místnost na to je koupelna, tam jsme mohli omezit rušení zvukovým nebo vizuálním bombardováním. Stěny s jednobarevnými obkládačkami neměly žádné obrazy ani okna. Dlaždice vytvářely jednoduchou mozaiku. Až na umyvadlo, záchod a vanu byla místnost poměrně prázdná. Podlahová plocha mezi vanou a záchodem, přibližně metr dvacet na téměř 2 metry, bude místem, kde začneme. I když jsem pomáhal s prací s Raunem, když jsem byl doma po večerech a po víkendech, Samahria v zásadě sama strukturovala a vykonávala sezení. Role, kterou hrála v mé vlastní práci, tvoříc nápady a přístupy, bude muset být omezena. Ve skutečnosti to byl zázrak jejího nadšení, její živosti a jejího optimismu, co pohánělo a prostupovalo celý program pro našeho syna.

Ty první dny představovaly začátek velice důvěrného lidského experimentu. Samahria hodiny tiše seděla s Raunem. Spolu, přesto odděleni. Raun zíral na své boty, pak přesunul zrak na své dlaně a nakonec upřel pohled na světlo na stropě. Samahria pozorovala, pak se připojila k jeho pohybům, hledajíc smysl, doufajíc v nějaké znamení, které ozřejmí, zda si je vědom její přítomnosti, a zda chce v matčině blízkosti setrvat. Jeho pozorné oči se zdály být jako zrcadla, která vše odrážela zpět, místo aby vstřebávala nebo posílala informace. Jeho strnulé tváře neprozrazovaly žádné emoce, vykazujíce pouze lhostejný klid duchovní meditace. Občas se jeho útlé prstíky bezúčelně pohnuly ve vzduchu jako by nesouvisely se zbytkem jeho těla. Okouzlujícím a do sebe uzavřeným způsobem, kterým se projevoval, vytvářel impozantní, bázeň budící bytost, soběstačnou ve vesmíru jím samým vytvořeném.

Samahria pozorovala, jak zvedl talířek a jak jej držel velice pečlivě na hraně. S velikou precizností otočil svou drobnou rukou a poslal rotující předmět přes místnost. Další talířek, pak další. Zvedal se pouze, aby si vzal zpět talířky, které dokončily svou cestu. Znovu si sedl, opakuje stejné vzorce a raduje se z pohybů, které vytvořil, plně pohlcen svou repetitivní činností. Nakonec se zastavil. Zahleděl se na stěny, pak na strop. Zůstal pohledem fixován na zapuštěná světla. Nekonečný pohled. Svítící lampa vytvořila světelný kruh kolem. Jeho nehybnost měla sílu pyramid – věčná, bázeň budící a tajemná. Zrcadlíc jeho jednání se i Samahria dívala přímo do světla. Po několika minutách jí oči začaly slzet a ostré čáry, kde se zdi setkávaly se stropem, se jí rozmazaly. Ale setrvala v tomhle souběžném postoji, hledajíc smysl v tomhle bezbarvém rozjímání.

...

Hodiny přešly do dní. Naprostou většinu času se Raun choval jako by nevěděl, že tam Samahria je. A přece někde hluboko uvnitř věděla, že o ní ví, že si je s každou společně prožitou chvilkou stále víc a víc vědom její přítomnosti.

Jedenáctý den po společném točení předmětů po dobu více než plných dvou hodin, zpozorovala Samahria jedeno lhostejné boční mrknutí na ni. Ocenila a jemně povzbudila jeho krok. Tu noc jsme oslavovali tenhle první Raunem iniciovaný pohled, jako by to byl dar z nebes. Od té doby začal být Raun v koupelně dobrodružnější. Teď, když vstoupil, tiše chodil dokola, tu a tam zkoumaje zdi a předměty. Pak se položil na podlahu a zíral do světla. Samahria se rozhodla zavést více stimulace, hodnotíc jej jako připraveného a přijímajícího, i když přijímajícího pouze pasivně.

...

Napodobování jeho činností přinášelo skutečné ovoce. Jak náruživě jsme se vtahovali do jeho ritualizovaných her, tak nás stále více a více pozoroval. Kromě toho trávil každý den celkově méně času ponořen do svých „ismů“. Bylo zcela zřejmé, že když jsme se s ním kolébali, točili s ním talířky, třepetali prsty, projevoval Raun uvědomění si našeho paralelního zapojení. A pomocí tohoto uvědomění a zapojení byl s námi přítomen někdy dvě až tři minuty. Uznávali jsme, že se na nás kouká stranou svých očí, ne přímo (boční pohled), nicméně jsme věřili ve význam každého drobného krůčku, který udělal směrem k nám.

...

První měsíc rychle přešel. Definitivně jsme se, zásluhou našemu programu, v mnoha oblastech probourali k Raunovi, ačkoli pokrok byl ještě v plenkách. Raun měl teď už vybudovaný určitý oční kontakt, krátce akceptoval doteky a měl jistý zájem o hry, puzzle a hudbu. Jeho účast ve světě lidí - i když rostoucí - byla pořád minimální. Věděli jsme, že musíme prohloubit náš kontakt s ním.

Jednou ráno, když byli v kuchyni, přišel Raun k lednici a začal brečet. Samahria se ho zeptala, jestli chce džus. Začal plakat ještě víc, jazykem těla vyjádřuje nezvyklou naléhavost. Slzy se rozkutálely po Samahriiných tvářích. Věděla, že její syn se úplně poprvé protlačil skrz nějakou neviditelnou bariéru a naznačoval, že něco chce. Spíš než by jej učila sociálně akceptovatelnějšímu způsobu komunikace, vyskočila a okamžitě mu podala džus. Když ho vděčně pil, energicky mu tleskala, pak propukla v orgie chválení. Slzy jí pořád padaly – slzy štěstí. Dítě pije džus, o který si samo požádalo, a jeho máma v tom vidí zázrak!

Uprostřed prezentace pro klienta v úřadě mi Samahria zavolala.

„On to dokázal, Bearsi! Poprvé mě dnes požádal. Dneska – dneska to dokázal. O džus – pomerančový džus."

Slzy naplnily mé vlastní oči, když jsem ji slyšel brečet. „To je dobře,“ konejšil jsem ji. „Ne, to není dobře – to je fantastické. Opravdu! To je větší, než se dá říct slovy.“

A její vzlyky přešly do smíchu. „Nevím ani, co teď dělám,“ řekla. „Cítím se absolutně bezvadně. Myslím, že jsem nikdy netušila ani si nepředstavovala, že dneska udělá tak veliký krok – nebo kdykoli.“

„Chceš abych přijel domů?"

„Ano, jistě, vlastně ne! Bearsi, věděla jsem, že to budeš chtít vědět.“

Když jsem položil sluchátko a podíval se na fotografie zobrazené na zdi, moji spolupracovníci a klienti na mne zírali. Náhle jsem si uvědomil, že mi po tvářích stékají slzy. Usmál jsem se. „Nu, vidíte,“ sdělil jsem jim, „můj syn právě požádal o pomerančový džus. A v naší rodině to je veliká věc – moc veliká věc.“

Intervaly mezi období, kdy se zdál být vzdálenější, odměřený a sebestimulující, se staly zjevně plodnějšími. Pořád víc byl ochotný být interaktivní. Jednou v parku přistoupil k několika dětem hrajícím si v písku. Když mu nabídly lopatku, upaloval pryč. Ale pak, z dálky, je důkladně pozoroval. Možná že poprvé tyto náhodné, nepředvídatelné události kolem něj začaly mít pro něj smysl. O několik minut později se Raun otočil a podíval se přímo na kluka stojícího u houpačky. Usmál se na něj a pak, bez jakéhokoli varování, přišel přímo k němu a objal ho, přičemž si jemně položil líce k tváři toho kluka. Chlapec se polekal a začal plakat. Náš syn okamžitě ucouvl, zmaten a znepokojen. Napodobil svého malého přítele – svraštil tvář, jako by byl také nešťastný. Po několika minutách, když ten druhý kluk přestal vzlykat, Raun přešel opatrně k němu a pohladil mu ruku. Jeho nový kamarád se překvapeně na Rauna podíval a pak se usmál. Tímto aktem spojení, tímto sdíleným zalíbením, dala o sobě vědět velice choulostivá a křehká lidská bytost uvnitř.

V tento den začalo v Raunových očích vycházet slunce.

Raun byl jako symfonie bez not, jako píseň beze slov. Věděli jsme, že rozhodující pro něj bude rozvoj jazyka. Vždyť zvuky a slova, která symbolizují lidi a činnosti, nám umožňují pamatovat si a přemýšlet o událostech v našem životě. Jestliže Raun nenajde způsob, jak smysluplně využít symboly, bude vždycky připoután na „teď“ svých zkušeností. Jazyk nám umožňuje nejen komunikovat s jinými, umožňuje nám především vytvořit si sadu mentálních poznámek, ze kterých můžeme získávat smysl a tvořit myšlenky. Bez takové sady poznámek bude Raunův rozhled limitován, jako by měl místnost naplněnu tisíci a tisíci šanony, ale postrádal by jejich označení a rejstříkový systém, který by mu umožnil vyhledávat informace. V takové místnosti by nalezení konkrétního fasciklu bylo obtížné, ne-li nemožné. Stejným způsobem, postrádaje jazyk, prostřednictvím něhož se upamatováváme a zužitkováváme konkrétní informace, může být pro Rauna obtížné, nebo nemožné získat informace ze své mysli, i když obsahuje miliony a miliony paměťových buněk.

...

Další krok: změnit jeho pláč v používání slov. Pláč se stal jeho hlavním jazykem, ale zvuky pláče jsou příliš nekonkrétní a nejasné, aby sloužily jako mluva. Naše nová strategie: když Raun brečel, byli jsme pozorní, ale konali jsme jaksi popleteně. Přemýšleli jsme o tom, co chce, ale úmyslně jsme se míjeli cílem. Tvářili jsme se zmateně, takže se necítil, jako bychom ho chtěli připravit o to, co chtěl. Když plakal před lednicí nebo kňoural před zavřenými dveřmi, vyjmenovávali jsme jména všech věcí v dohledu, co by mohl chtít. I když jsme uhodli jeho touhu předem, neříkali jsme ji, dokud jsme dříve nevyčerpali seznam jiných dohadů. Když jsme vyjádřili co chtěl, rychle zareagoval a přestal plakat. Pak jsme posilovali toto chování opakovaným vyslovováním jména předmětu v otázce a blahopřáním k tomuto úspěchu. Tato hrubá metoda mu pomáhala alespoň k nějaké komunikaci a my jsme byli vděčni za tento pokrok. Avšak když mohl Raun vidět, že použití vysloveného slova je ještě efektivnější, mohl si je vybrat. Hrajme hloupé, shodli jsme se, ale buďme vstřícní – buďme milující.

Raun stál u umyvadla. Samahria na něj mluvila. Ukázala mu lžíci, pak vidličku, pak houbu a nakonec prázdnou skleničku. Raun pokaždé zareagoval intenzivnějším pláčem. Nakonec naplnila skleničku vodou a podala mu ji. Když se utišil, Samahria řekla: „Voda, Raune. Tady je ‘vo‘. Řekni ‘vo‘, Raune. Tady ji máš, ‘vo‘.”

Raun ji hodil do sebe. Později toho dne se vrátil na to samé místo a začal proceduru od začátku. Samahria zahrála svůj obvyklý zmatek. Raun vytrval. Intenzita jeho pláče se stupňovala. Samahria poklekla vedle svého syna, milujíc jej, láskyplně pozorovala, jak kroutí tvář a tlačí si prsty na rty.

„Co bys chtěl, Raune? Pojď, zlato, řekni mi. Co chceš?“

Náhle ucukl očima jako by využíval veškerou sílu v sobě, Raun vystřelil slovo svými vokálními akordy a naplnil místnost jasným a silným hlasem. Kluk, o kterém experti řekli, že nebude nikdy smysluplně mluvit, zařval: „VO“.

Samahria vyskočila na nohy, naplnila skleničku vodou, a rychle mu ji podala. Dlaně se jí třásly, když říkala „Ano, Raune. Vo. Tys to dokázal. Vo, Raune. Vo! Vo! Ty jsi tak hodný chlapec."

Ohromený mladý muž – i on se zdál být překvapen. Když rychle vysrkl vodu, podíval se na svou mámu svýma ohromnýma hnědýma očima. Samahria mu jemně pohladila vlásky, žasnouc nad tímto významným úspěchem.

Doma se během dalších tří dnů zdál být otrávený. Jeho způsoby chování se zdály být o něco dětštější. Malé pokroky, které se děly každý den, zjevně ustaly. Přešlapoval na místě a čekal na svůj čas.

Zareagovali jsme opět uvolněním formálnosti našeho programu – vyměníce hodiny jeho pracovních sezení za náhodnější, nestrukturovanou hru. Také jsme zaznamenali ztrátu radosti a hravosti, které projevoval v hrách s fyzickým kontaktem. Víc a víc si volil samotu. Raun se od nás vzdaloval. Každý vnímal jeho odtažení. Něco se změnilo. Uhasínání jiskry. Ztráta motivace. Nová stagnace. A co bylo nejpodstatnější, zjevný posun pryč od lidí – pryč od nás.

...

Samotářství našeho syna rostlo ještě dál, jako by nějaká rozšiřující se rakovina hrozila potlačit Rauna a všechno, čeho jsme dosáhli. „Ismy“ se znovu objevily se zvýšenou intenzitou: víc se houpal, točil a víc zíral, často se vyhýbal fyzickému kontaktu a odtahoval se, když jsme se jej dotkli. Raunův pláč se prodlužoval, prostupoval téměř každou hodinou, kdy byl vzhůru. Museli jsme zanechat mnoha her a důmyslnějších interaktivních cvičení, která jsme s ním vyvinuli. A pak horská dráha vešla do další nečekané zatáčky. V sobotu ráno vyndala Samahria Rauna z jeho postýlky, pozorujíc jeho pokračující odměřenost a uzavřené chování. Vedla ho do kuchyně, pak odešla přivést další děti. Z ložnice jsem slyšel, jak se víčko od kovové plechovky točí po podlaze. Raun opět točil. Pokračovalo to bez ustání. Ten zvuk mě úplně přimrazil. Čekal jsem. Nakonec jsem se uprostřed holení a přistřihování brady rozhodl přerušit tuto činnost, abych viděl, jestli bych se mohl k Raunovi připojit nebo ho zaujmout něčím jiným. Myslel jsem si, že je v kuchyni možná sám.

Když jsem vstoupil do kuchyně, Samahria bez hnutí stála u jednoho z kredenců, zírajíc skelným pohledem na kluka uprostřed místnosti. Bryn a Thea tiše koukaly ze svých míst u stolu, cítíce stísněnost ve vzduchu. Raun se zdál být extrémně zaměstnaný a účastný; pokaždé když uvedl víčko do pohybu, postavil se na špičky, nahnul se nad rotující předmět a natáhl ruce podivně trhavým a nepravidelným pohybem. Síla jeho zaměření odzbrojila každého. Zdál se být ještě silněji autistický a nedostupnější, než kdy byl. Hodiny se nejenom posunuly zpátky na začátek. Před našima váhavýma očima se odehrávalo něco hlubšího a ještě víc matoucího.

...

Co dělat? Jít zpátky, zpátky na úplný začátek. Nabízet jídlo. S láskou. Jemně. Sedět s ním. Imitovat jej. Schvalovat jej a jeho aktivity.

Opravdu jsme nemohli nic vědět s jistotou. Mohli jsme jen milovat našeho syna a jít dál. Přes to všechno jsme věděli, že toto je čas jen pro Rauna, aby byl sám, aby se třeba vrátil k tomu, co bylo dřívějším způsobem jeho existence.

...

Program se vrátil do úplně první fáze. Usilovali jsme o intenzivní sdělení našeho souhlasu a lásky, pokoušejíce se Rauna opět motivovat a nastartovat jeho chtění. Každé ráno a odpoledne byly jako opakování posledního léta.

Víc než týden jsme zrcadlili Rauna a všechny jeho sebestimulující rituály. Zvuk rotujících talířků zněl naším domem s vracející se důvěrností. Bryn a Thea se spojily s Raunem v jeho houpání. Nancy a Maire s velikou zručností a nadšením napodobovaly svého žáka třepetáním prstů před tváří. Samahria seděla se svým synem zas jednou na podlaze koupelny a připojovala se k němu, když zíral do světel na stropě. Když jsem vstoupil do Raunova kroutícího se světa a točil se v kruzích vedle něj, pocítil jsem hlubokou úlevu – jako by smysl života a lásky nebyl o tom, co děláme, ale absolutně jen v tom, jak to děláme. V těchto chvílích jsem si nedovedl představit nic smysluplnějšího a víc milujícího, než točení a houpání.

...

Devátý den od Raunova odtažení. Časné ráno. Samahria přišla k postýlce, aby jej vzala k snídani. Když vstoupila do místnosti, pobrukával si. Když se objevila vedle jeho postele, podíval se přímo na ni. Po zakoušení absolutně žádného očního kontaktu víc než týden byla radostí bez sebe. Dotkla se jeho tváře dlaní a on se neodtáhl. Jemně mu položila rty na otevřenou dlaň a políbila ji. Chňapl po jejím nose. Samahria se začala smát a lechtat ho, načež se začal hihňat. Náhle Samahriin smích přešel do hlasitých a prudkých vzlyků.

Slyšel jsem ji z pokojíku. Ty zvuky mě polekaly. Vyskočil jsem z křesla a letěl nahoru po schodech. Bojoval jsem, abych si nepředstavoval, jaká noční můra mohla způsobit Samahriin pláč. Když jsem vstoupil do místnosti, viděl jsem ji, jak drží Rauna v náručí a pochoduje tam a zpátky po místnosti. Dotýkala se jeho vlasů a třela mu záda. Zdál se být neuvěřitelně pozorný. Pozoroval jsem ho, začal imitovat její smutnou tvář. Instinktivně jsem uhodl, co se stalo. Raun přišel zpátky k nám. Náš mladý muž se vrátil ze své somračné země mezi dvěma světy.

Přinesli jsme ho do naší ložnice. Měl velice veselou náladu. Jakmile jsem se posadil na postel, přišel ke mně, hledaje mé dlaně. Usmál jsem se na něj a pomohl mu nahoru, a pak jsem ho vyhodil do vzduchu. Začal se smát a řekl „víc, víc“.

Když se Samahria dotkla svých vlasů a zeptala se, co to je, odpověděl „vlasy“.

A když jeden z našich psů vtrhl do dveří, oznámil „Sacha“.

Ještě nikdy sám nepoužil tato slova. Ano, slyšel je často. Opakoval je na podněty, ale nikdy nebyl jejich původce, první mluvčí. V kuchyni Raun požádal o vodu, zřetelně řka „voda“, ne pouze „vo“.

A pak, když vypil obsah skleničky, čistě řekl „víc“.

...

Bylo to jako by se neuměl krotit, neuměl se zadržet od pojmenovávání toho všeho, co zná. Neomezil se na pět slov, která se už naučil říkat během předešlých měsíců. Teď reagoval verbálně na všechna slova, která jsme mu během posledních pěti měsíců pečlivě a opakovaně prezentovali. Na konci tohoto týdne jsme si se Samahrií sedli a zaznamenali každé sůvko, které řekl. Seznam byl velkolepý. Raunův aktivní slovník se rozšířil v tomto jednom týdnu z pouhých sedmi slov na neuvěřitelných sedmdesát pět.

Rozhodli jsme se pro další vývojový test v tom samém diagnostickém zařízení, kde viděli našeho syna před čtyřmi měsíci, když mu bylo dvacet měsíců. Vrátili jsme se do stejné recepční haly a zdravili některé stejné doktory.

Ve vestibulu byl Raun čilý, výřečný a interaktivní. Když jsme čekali na schůzku, jedna členka personálu, která pomáhala při testování Rauna během předcházející prohlídky, nás přišla přivítat. Když viděla Rauna, byla zjevně překvapená. Brada jí poklesla. Raun chodil křížem krážem po místnosti, pohybuje se od pohovky ke křeslu a k lampě a pojmenovával každý předmět, kterého se dotkl.

„Tomu nemohu uvěřit!“ zvolala ta žena. „Nemohu uvěřit, že tohle je to samé dítě, které jsme viděli před čtyřmi měsíci. Nikdy bych nevěřila, že to je možné. Och, to je prostě úžasné!"

Vedla nás zpět dlouhými temnými chodbami. Bledě zelené zdi nás obklopovaly jako v nějaké tajemné ulitě. Příležitostně tuto jednotvárnost přerušila okna, poskytující zahlédnutí slunečního svitu a stromů. Raun běžel před námi, téměř jako by předvídal toto setkání a vyšetření a chtěl se tam dostat co nejdřív. Další členové diagnostického týmu, všichni, se kterými jsme se setkali při předešlém vývojovém výzkumu, nás přivítali v testovací místnosti. Raun se na každého podíval, pak řekl „ahoj“ přímo jednomu z doktorů, který ho oslovil. Doktoři a jejich společníci se na sebe se zjevným překvapením podívali. Jejich očekávání neodpovídala tomu, co teď pozorovali. Vyjádřili své vzrušení a svůj zmatek. Je to to samé dítě?

Extrémně aktivní, ale úplně pod kontrolou, pokračoval Raun ve svém pozoruhodném projevování vnímavosti a množství vědomostí, které nabyl. Všechno to udělal bez žádání a bez odměny. Přešel k pohovce a lehce řekl, „Gauč. Gauč. Žlutý gauč.“

Pak udělal krok k židli, ukázal na ni a řekl, „Židle. Modrá.“

Pak běhal od jednoho kusu nábytku k druhému, volaje, „Židle. Rudá židle. Modrá. Žlutá židle.“

Náhle se zastavil, jako by zkoumal prostředí a hledal reakce. Podíval se z tváře na tvář, přičemž studoval výrazy lékařů. Pak ukázal na strop a řekl, „Světlo.“

Autoritativně ukázal na podlahu pod nohama a zakřičel, „Podlaha.“

...

Teď testy a bodování ukázaly dítě, které ve věku dvaceti čtyř měsíců funguje v každém směru na úrovni přiměřené svému věku. Dokonce lepší! Ve víc než polovině testů. Raun fungoval na věkové úrovni třicet až třicetšest měsíců. Tyto čtyři měsíce znamenaly neuvěřitelný a skutečný vývojový nárůst šestnácti až dvaceti šesti měsíců. Hluchý, uzavřený a nedosažitelný kluk byl teď výřečný a zjevně velice inteligentní.

Doktoři dali znovu najevo, jak na ně jejich závěry zapůsobily a jak je překvapily. Raunovy úspěchy šly daleko za cokoli, čemu kdy byli svědky ve své předchozí profesionální praxi. Očekávali by, že takový rozvoj je vysoce nepravděpodobný, ne-li nemožný.

...

Přešlo dalších šest měsíců. Pokračovali sme v programu, pracujíce šťastně s naším synem během každé hodiny, kdy byl vzhůru.

Raun se ve dvou a půl letech dál vznášel. Projevoval zalíbení, zvědavost, tvořivost – a štěstí. Každý den dal zrod novému východu slunce. Raun miloval život a život na oplátku miloval Rauna.

Jeho radost z lidí zůstala veliká, naučil se mluvit ve větách, které dosahovaly až čtrnácti slov. Vytvořil ve své představivosti fiktivní postavy a hrál role členů naší učební posádky, imituje jejich hlasy a povahové rysy. Kouzlo hudby se proplétalo aktivitami jeho dne, Raun zkoumal piano opakováním písní, které se naučil. Přivlastnil si tento nástroj a kompletně zkomponoval dvě písně, s melodií a slovy. Čísla naplnila jeho svět. Mezi oblíbenými hrami byly sčítání a odečítání. Raun Kahlil zkoumal abecedu a naučil se hláskovat víc než padesát slov.

Raunova energie ladila s jeho zjevnou radostí. Jeho zvědavost, jeho štěstí, jeho moudrost a jeho klid nás všechny dojímaly a posouvaly na místa, kde jsme vždycky chtěli být. Pro všechny z nás se Raun stal branou k tomu, co jsme a co bychom mohli být jeden pro druhého.

Přemýšlíte někdy, proč se věci dějí tak, jak se dějí? Já ano. Občas se ptám sám sebe, proč se nějaká událost v mém životě stala, jestli měla třeba nějaký účel nebo důvod. Uvědomil jsem si, že ze svého subjektivního pohledu nemohu nikdy skutečně vědět, proč se určité události dějí, nebo zda existuje něco, co nás přesahuje, nějaký „veliký plán pro nás všechny“. Věřím však, že každá událost nám nabízí novou šanci ke změně nás samých, našich životů - ať už je změna nepatrná nebo dalekosáhlá. I když nemůžeme vědět, jestli je nějaký veliký kosmický důvod pro chod světa, pořád můžeme dát událostem smysl tím, jak s nimi naložíme.

Když jsem byl diagnostikován jako autista (a také těžce mentálně retardovaný, s IQ pod třicet), měli moji rodiče velikou příležitost pojmout tuto událost jako tragédii. Celý svět viděl autismus jako beznadějný a vybízel mé rodiče, aby na něj shlíželi tímto způsobem. Někdy mě napadne, jak blízko jsem byl k tomu, abych prožil „život uvězněný uvnitř své hlavy“, bez možnosti komunikovat se zbytkem světa. Můj autismus mohl být jenom další událostí bez smyslu nebo vysvětlení.

To, co ho otočilo na druhou stranu, nebyla řada událostí, ale spíš úplně odlišná a neslyšená perspektiva: odmítnutím přijetí starého pohledu na autismus jako hroznou katastrofu přišli moji rodiče s radikální myšlenkou, že můj autismus je šance – ve skutečnosti obrovská příležitost – pokusit se přiblížit k dítěti, ztracenému za hrubým, zamlženým oblakem. Byla to šance udělat něco významného z něčeho, na co se obecně nazíralo jako nesporně smutné a tragické. Tato perspektiva, spojená s vášnivou neoblomností ze strany mých rodičů, mi umožnila podstoupit působivou proměnu, mohl jsem se vynořit z ulity autismu beze stopy předešlého stavu.

...

Mnozí, zvláště „odborníci“ mohou namítat, že obhajuji „falešnou naději“. „Falešná naděje“? Co si představujete pod tímto slovním spojením? Jak může vůbec někdo dát tato dvě slova dohromady? Když přemýšlím o své úspěšné akademické kariéře, o svých divokých tenisových utkáních, své lásce k románům Stephena Kinga, povídkám fantasy a science fiction, které jsem napsal, o svém přijetí na univerzitu, kterou jsem si vybral, o svých nejlepších přátelích, své dívce a svém úplném a bouřlivém zapojení do života, zdá se mi, že to všechno a každá jedna z těchto věcí je produktem „falešné naděje“. Na naději nemůže být nikdy nic špatného. Nikdy! Obhajuji to, abyste vy všichni, a všichni kolem vás, měli tolik naděje, kolik jen unesete.

...

Tady jsou některé odpovědi (a jenom odpovědi) na otázky, které dostávám nejčastěji:

• Ne, nemohu vystát Beverly Hills 90210.
• Jo, jsem skvělý řidič.
• Ve skutečnosti se specializuji na bio-medicínskou etiku. Hm, má kariéra po vysoké? Nemám nejmenší tušení.
• Ne, talířky točím jenom během opravdu nudných přednášek z fyziky.
• Promiň, tento pátek nemám volno.